Hlavní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři Slovenského národního povstánípředpokládal, že dvě východoslovenské divize, držící asi 100 km frontumezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska,otevřou Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na střednímSlovensku bude toto území ve spolupráci s partyzánskými oddíly bránitaž do příchodu Sovětské armády. Tento plán schválili komunisti iLondýnská vláda, přičemž ho prodiskutovali s velením sovětských vojsk.Povstání však vypuklo předčasně, když ani jedna ze stran nebyla naozbrojený boj důsledně připravená. Vstup německých vojsk na Slovensko 29. srpna 1944byl katalyzátorem nezvratných událostí, které se od něj rychleodvíjely. Pro Karpatsko-dukelskou operaci však bylo rozhodující to, že 31. srpna začala německá vojska odzbrojovat jednotky východoslovenské armády a tak narušily základní předpoklady úspěchu celého povstání.

Začátkem září 1944 se levé křídlo vojsk 1. ukrajinského frontu, které tvořila 38. armáda generálplukovníka K. Moskalenka a pravé křídlo 4. ukrajinského frontu, který tvořila 1. gardová armáda generálplukovníka A. Grečka, nacházela v předhůří Karpat, zhruba na severovýchod od linie Krosno - Sanok. Tato vojska jen krátce předtím ukončila Lvovsko-sandoměřskou operaci.Po vypuknutí bojů na Slovensku v týle německých armád, velení Sovětskéarmády uložilo 1. a 4. ukrajinskému frontu uskutečnit vojenskou operacina pomoc Slovenskému národnímu povstání, překročit Karpaty, vstoupit na území Československa a spojit se s povstalci. Na přípravu tohoto vstupu dostala vojska pouhé 4 dny.

Německá obrana

Karpaty se vkliňovaly do území osvobozeného sovětskými armádami jako nejpevnější část německé obrany. Samotné sovětské velení nejdříve ani neplánovalo tyto hornaté oblasti pracně dobývat, ale spoléhalo se na to, že je Němci sami opustí, jakmile sovětské jednotky proniknou rovinami Polska a Maďarska dále na západ.

Severovýchod Slovenska bránila německá operační skupina Heinrici, kterou tvořila 1. tanková armáda a 1. královská maďarská armáda. Obě dvě se nacházely v dobře vybudované a hluboké obraně sahající až do hloubky 50 km. Obrana se soustředila hlavně na průchodná údolí potoků a říček a na horské průsmyky, které byly jedinými schůdnými místy pro sovětskou těžkou techniku.

Sovětský plán

V nejdůležitějším směru hlavního úderu Krasno - Dukla - Prešov měla útočit sovětská 38. armáda, posílená 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a Prvním československým armádním sborem v SSSR. Pomocnou ofenzivní činnost ve směru Sanok - Prešov mělo poskytnout pravé křídlo 1. gardové armády. V operačním plánu se dále předpokládalo, že první pásmo obrany v Karpatském předhůří překonají nejdříve vojska 38. armády a potom 25. tankový, 1. gardový jezdecký a První československý armádní sbor zabezpečí rychlým tempem vývoj operace tak, že v průběhu 4 až 5 dní útočící vojska dosáhnou pásmo Stará Ľubovňa - Prešov. 38. armádu při tom měla podporovat část 2. letecké armády a 1. gardová část 8. letecké armády. Útok dvou východoslovenských divizí do týlu německé obrany byl naplánovaný na 3. den.

Až v období dokončování příprav vyšlo najevo, že žádnou pomoc od Slovenských armád, které držely průsmyky nedostanou a naopak sami se musí pokusit pomoci povstalcům, kteří se nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v německé obraně, která byla dobře zajištěná v terénů nevhodném na rozsáhlou ofenzivní činnost a nasazení tanků.

Boje

8. září 1944 vyrazily vojska 38. armády se značnou podporou letectva do útoku a úspěšně překonala první pásmo německé obrany, přičemž však nebyla schopná dobýt Krosno za pochodu, ale byli ho nuceni obejít. Ivan Koněv nařídil nasadit ráno 9. září druhý sled 38. armády: 1. gardový jezdecký sbor, 1. československý armádní sbor v SSSR a 25. tankový sbor, které se do výchozích postavení přesouvaly v noci. Jejich následující postup ale nebyl dostatečně rychlý a odpor německých jednotek zesílil. Ty totiž začaly obsazovat dříve vybudovanou obrannou linii v hloubce 6 až 12 km. Německé velení v té době přesunulo do oblasti bojů 2 tankové a 2 pěší divize (o celkové síle asi 12 500 mužů), které stáhlo z jiných úseků fronty a hlavně z nasazení proti povstalcům. Na této linii se Němcům podařilo zadržet postup sovětských a československých jednotek. V té stejné době přešlo do útoku i pravé křídlo 1. gardové armády, které ale úpornou německou obranou také podstatně neproniklo. Na styku 38. a 1. gardové armády byli nasazení vojáci 2. československé paradesantnej brigády, kteří ve spolupráci se sovětskými tankovými jednotkami vybojovali urputné boje o obce Pułavy, Pielin, Dalany a Jędruskowce. Následně se 18. září na rozkaz velitele fronty začali stahovat do týlu, kde se připravovali na odlet na Slovensko k povstalcům. V souvislosti s pomalým postupem útočících vojsk byly z frontových záloh vyčleněné na pomoc operaci 4. gardový a 31. tankový sbor, další menší jednotky a hlavně dělostřelectvo.

Po zdlouhavých několikadenních bojích se sovětským a československým jednotkám podařilo vyvrátit i druhé pásmo německé obrany a obsadit město Dukla. 1. československý armádní sbor od 10. září 1944 vybojoval velmi těžké boje o kótu 534, dominantu německé obrany u města Dukla. Tyto boje vrcholily 20. září. Od 13. září začal mezerou v německé obraně postupovat do německého týlu 1. gardový jezdecký sbor. Jeho úlohou bylo postoupit ve směru na Zborov a Bardejov, odkud měl dále rozvíjet ofenzivní činnost směrem na Starou Ľubovňu. Německé velení ale proti pronikajícímu sboru nasadilo tankové jednotky, kterým se podařilo uzavřít vzniklý průlom a začali ho obkličovat. Sovětským tankovým jednotkám se už nepodařilo postoupit za gardovým jezdeckým sborem, který se dostal na jihovýchod od Dukelského průsmyku, a ten proto dostal novou úlohu obsadit komunikaci spojující průsmyk se Svidníkem a odříznout tak Němcům ústupovou cestu na jih. Ani to se mu však kvůli silné obraně nepřítele, která se stále stupňovala, a pro nedostatek munice nepodařilo. Proto se začal probojovávat zpět k sovětským vojskům.

V druhé polovině září 1944 z útočících jednotek postoupila nejvíce 4. gardová armáda. Do útoku byly postupně nasazované i ostatní síly 4. ukrajinského frontu, které začaly východokarpatskou operaci, která měla za cíl osvobodit celou oblast Východních Karpat. 20. září 1944 1. gardová armáda překročila hlavní karpatský hřeben a vstoupila na československé území. Jednotky prvního sledu ze 3. horského střeleckého sboru 21. září 1944 osvobodili první slovenskou obec Kalinov, ale celkově se jim nepodařilo výrazně postoupit přes německé pozice. Koncem září probíhaly též těžké boje v prostoru 38. armády, když se československé jednotky snažily probojovat ke státní hranici. Česko-Slovenský armádní sbor tu vybojoval těžkou ozbrojenou bitvu o Hyrowu horu, ale stále nacházel severně od dukelské komunikace, u obce Zyndranowa a v okolí průsmyku. Část jednotek 67. střeleckého sboru 4. října 1944 přemohla německou linii jižně od Dukelského průsmyku a postoupila na československé území. Česko-Slovenský armádní sbor je při tom následoval, překročil Dukelský průsmyk a ještě ten stejný den po boji osvobodil Vyšný Komárnik. Německé jednotky se ale zachytily na dalším obranném pásmu 6 km jižně od průsmyku a opíraly svou obranu o vrchy Javira a Obšar. Další útoky na tuto linii obrany se fašistům podařilo odrazit. Velení 38. armády proto rozhodlo přenést úder jihovýchodně od průsmyku ve směru cesty Kapišová - Svidník. Odtud se jednotky 67. střeleckého sboru s podporou tanků pokusily prorazit k hlavní komunikaci směřující z Dukelského průsmyku. Právě zde se v údolí potoka Kapišovka se mezi obcemi Nižná Pisaná a Kapišová od 25. do 27. října 1944 odehrály nejtvrdší boje celé operace. Německá obrana se tu opírala o kopcovitý terén, který byl v té době důsledkem deště těžko schůdný. Obě strany v krvavých bojích vedených za nepříznivého podzimního počasí utrpěly těžké ztráty. Sovětským jednotkám se nepodařilo výrazněji postoupit.

Právě v té době se německým vojskům podařilo potlačit povstaleckou armádu na středním Slovensku, a proto velení 1. ukrajinského frontu rozhodlo Karpatsko-dukelskou operaci zastavit. Česko-slovenské a sovětské jednotky přešly 28. října 1944 do dočasné obrany.

Postup hornatým terénem Slovenska trval československým, rumunským a hlavně sovětským vojskům až do dubna 1945. Osvobozovací boje byly završené v rámci východokarpatské operace.

Výsledek

Karpatsko-dukelská operace jednoznačně neskončila úspěchem. Odehrávala se v krajně nepříznivých podmínkách, ale byla do značné míry plýtváním lidských a materiálních sil SSSR. Od začátku neměla velké vyhlídky na úspěch, ale byla spíše politickým gestem náklonnosti Sovětského svazu k Československu. Vázala ale velký počet vojsk, které mohli Němci jinak nasadit proti povstalcům a tak byla asi největší vojenskou pomocí, kterou povstání poskytli. Útočné úsilí sovětských a československých vojsk bylo nesmírné, což je pozorovatelné na jejich částečném postupu neprůchodným a tvrdě bráněným horským terénem. Při tom vtlačili nepřítele do hloubky Východních Karpat a způsobili mu značné ztráty na životech (podle sovětských údajů: asi 52 000 mrtvých, raněných a nezvěstných), na technice a zbraních (800 děl a minometů, do 185 tanků). Ztráty Sovětů a Čechoslováků ale byly také těžké. Padlo 19 000 sovětských vojáků a 1 800 příslušníků 1. československého armádního sboru.

Náměstek ministryně obrany František Padělek:

„Boj na Dukle byl jednou z největších a také nejtěžších operací, kterých se zúčastnili naši vojáci za druhé světové války. Z paměti všech, kteří prošli Duklou, nikdy nevymizí vzpomínky na nelítostný zápas v neschůdném horském terénu, kde na každém kroku číhala hrozba zranění a smrti. Armáda České republiky si pokládá za čest hlásit se k odkazu všech, kteří se na frontách druhé světové války postavili se zbraní v ruce do boje proti nacismu.“

první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Jaroslav Kolkus:„Karpatsko-dukelská operace si do dnešních dnů uchovalanezpochybnitelný vojenský a politický význam. Vy nejlépe víte, jakkruté, tvrdé a zničující byly boje o Duklu. Dnes můžeme pouze vzpomínata obdivovat hrdinství a odvahu našich bojovníků a s pokorou a s úctoupředávat jejich odkaz dalším generacím. Já osobně i jménem všechpříslušníků Armády České republiky vás mohu ujistit, že na vás a napadlé z druhé světové války příslušníci naší armády nikdy nezapomenou.“

Návrh dukelské operace

Mezi příčinami vojenské porážky Slovenského národního povstání bývá naprvním místě uváděna nedostatečná pomoc ze strany Sovětského svazu.A tuto nedostatečnou pomoc měly zase zapříčinit špatná koordinacepovstaleckého velení s velením Rudé armády a „zrada“ dvouvýchodoslovenských divizí.

O přípravách povstání na Slovensku věděli Sověti dlouho dopředu. Během návštěvy v prosinci 1943 informoval prezident E. Beneš o možnosti povstání a již tehdy byla ve hře i nouzová varianta – bez ohledu na stav příprav vypukne povstání v případě, že německá vojska začnou obsazovat území Slovenského státu. Dne 29.7.1944 pak společná schůze Slovenské národní rady a Vojenského ústředí projednala podrobný plán povstání, který opět zahrnoval dvě alternativy jeho zahájení: a) na rozkaz SNR ve vhodném okamžiku, b) bez ohledu na stupeň připravenosti v případě obsazování Slovenska německou armádou. Zároveň padlo rozhodnutí vyslat do Moskvy delegaci, která měla s plánem seznámit sovětské vrchní velení a dohodnout součinnost povstaleckých vojsk s Rudou armádou (bližší okolnosti vyslání delegace viz v úvodu k memorandu gen. Čatloše). V plánech povstání připadla důležitá úloha dvěma divizím, které se na východním Slovensku podílely na vybudování karpatského obranného pásma. Tyto divize byly nejlépe vyzbrojenou a vystrojenou částí slovenské armády a byly složené z vojáků s frontovou zkušeností. V rozhodujícím okamžiku měly vytvořit v obraně mezeru, kterou by Rudá armáda pronikla přes Karpaty na Slovensko a do Podunajské nížiny. Úspěch předpokládal dobrou koordinaci vojsk na obou stranách fronty.

I přes jednání s delegací zůstal postoj sov. vojenských kruhůk plánovanému povstání i nadále skeptický. Přestože moskevský rozhlasneustále burcoval polský, slovenský i český lid do ozbrojeného boje apodobnou agitací se v okupovaných zemích zabývaly i četné výsadky,v praxi nebylo učiněno nic pro vojenské využití případného povstání. Tose stalo v srpnu osudným povstalecké Varšavě. Podobná situace nastala ive slovenském případě. O obsahu jednání s delegací SNR bylo informovánovelení 4. ukrajinského frontu (zcela nedávno vytvořeného z levéhokřídla 1. UF). Úkolem frontu bylo 28. srpna zaútočit na Karpaty aosvobodit Slovensko a Podkarpatskou Rus. Žádný koordinační orgán provojenskou spolupráci s povstalci však vytvořen nebyl.
Pozn.:I v případě, že by taková vůle na sovětské straně byla, realizace bynejspíš narazila na požadavek čs. vlády, aby jakákoli jednání mezislovenským odbojem a SSSR probíhala prostřednictvím čs. orgánů, nejspíščs. vojenské mise v SSSR, která však neměla přímé radiové spojení seSlovenskem (byť výměna depeší B.Bystrica - Londýn - Moskva a zpět,trvala pouhé dva dny). Za takových okolností by vytvoření styčnéhoorgánu zabralo víc času, než kolik ho zbývalo do povstání.

Koncem srpna však události nabraly nový směr – v Rumunsku došlo23. srpna k převratu a vojska 2. a 3. UF proudila takřka bez odporu naBalkán. Pro Rudou armádu bylo zbytečně riskantní útočit proti nepřítelidobře opevněnému v horském terénu, když bylo možné překročit karpatskýmasiv za mnohem příznivějších podmínek v rumunském prostoru. Plánovanýútok 4. UF byl zrušen a jeho armády uvedeny do klidu (slovo „klid“ jeskutečně nutné brát s rezervou, protože na úseku frontu, a podobně i nasousedním úseku 1.UF, který ukončil svou velkou ofenzívu koncemčervence, neustále probíhaly bojové akce menšího rozsahu).

Události v Rumunsku však měly ještě v jednom ohledu nepříznivý dopad naprůběh SNP – společně s nekontrolovatelným nárůstem partyzánskýchaktivit uspíšily příchod německých okupantů. Oba faktory byly úzceprovázány – selhání jednoho ze spojenců vyvolávalo přirozené obavyz dominového efektu a nedostatečné zákroky slovenských ozbrojených silproti „banditům“ byly z německé strany chápány jako symptomy takovéhokrizového vývoje ve slovenské společnosti. 28. srpna oznámil německývelvyslanec prezidentu Tisovi, že na Slovensko bude vyslána německáarmáda „k ochraně německých životů a k likvidaci partyzánů.“

Následujícího rána vstoupily německé jednotky na území Slovenska adošlo k prvním střetům. Večer ministr obrany Čatloš vyzval slovenskévojáky, aby nekladli německé armádě odpor. Zhruba v téže době Vojenskéústředí v Banské Bystrici vysílalo zprávu: „Heslo >Začnite s vysťahovaním< platí od 20:00 hodin dnešného dňa“ – dohodnutý signál k povstání. Další den se SNR prohlásila nejvyššímorgánem povstání a vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Boj začal, avšakpouze na centrálním Slovensku.

Přestože rozkaz k povstání zachytili večer 29.8. i na velitelstvívýchodoslovenských divizí v Prešově, velitelé ponechali své jednotkyv nečinnosti. Velitel divizí, gen. Augustin Malár, dokonce ráno 30.8.odletěl do Bratislavy. Jeho zástupce, plk. Viliam Talský, svolal poraduzasvěcených velitelů (zástupce náčelníka štábu armády pplk. Urban,velitel 1. divize pplk. Markus a několik dalších). Na schůzi sevyjevilo několik závažných nedostatků, především ten, že pro splněníhlavního úkolu, vytvoření průlomu v německé obraně, stále chybízákladní předpoklad – koordinace bojové činnosti s Rudou armádou. Bylorozhodnuto, že
1) náčelník štábu 1. divize, mjr. Polk, odletí 31.8. ke štábu maršála Koněva, aby zajistil útok RA na ráno 2. 9. 1944,
2) současně napadnou obě slovenské divize německou obranu zezadu,
3) ještě předtím, v noci 1.-2.9. odzbrojí všechny německé vojáky v oblasti divizí,
4) pokud Rusové pomoc neposkytnou, divize se přesunou resp. probojují na střední Slovensko.

Porady se nezúčastnil pplk. Husár, který měl v okamžiku povstánípřevzít velení nad 2. divizí; nad její účastí tak visel otazník. Kevšemu se večer nečekaně ozval z rozhlasu gen. Malár a namísto do útokuzavelel „Čelom späť!“ Podobně jako předchozí den ministr Čatloš, i on teď vyzýval vojáky, aby nekladli odpor: „Na čo nám revolúcia, mládenci? Kto nám čo robí?“ (výzvy ke klidu si už v armádě začaly budovat svou tradici).

Nad povstaleckými plány se začala stahovat mračna a nad vojenskýmletištěm u Prešova přelétaly německé stíhačky. Zároveň došly zprávy, žejeden z německých vojenských transportů zastavil na prešovském nádražía začíná vykládat vojáky i techniku. V obavách před obsazením, zvažovalplk. Talský, že nařídí letadlům přeletět na letiště Tri Duby, které jižbylo pevně v rukou povstalců. Mjr. Polk již mezitím zajistilprostřednictvím partyzánů souhlas k přeletu fronty a místo přistání, aproto se Talský rozhodl, že letadla, a s nimi také on, odletík Sovětům. Je zajímavé, že o možnosti bránit letiště, tím spíše pako odzbrojení Němců podle původního plánu, už nikdo vážně neuvažoval.

Odpoledne 1. září tedy velitel 1. UF, gen. Ivan Stěpanovič Koněv,přivítal Talského ve Lvově a o rozmluvě s ním neprodleně telefonickyinformoval Stalina, který již dříve obdržel oficiální žádostčs. exilové vlády o pomoc povstalcům. Následující den pak sepsalpísemné hlášení, ve kterém načrtl plán karpatsko-dukelské operace.Z dokumentu jasně vyplývá, že Koněv nebyl o možnosti povstání předeminformován a plán sestavil ad hoc po setkání s Talským. Jehoplán počítal se zahájením operace 8. září (a byl v tomto bodě dodržen),což bylo skoro o týden později než požadovalo velení východoslovenskýchdivizí.

Pro východoslovenskou armádu by však bylo pozdě i 2. září. Krátce poodletu letadel z Prešova začali Němci s odzbrojováním. Ve 14:30obsadili velitelství armády, aniž by se setkali s odporem. Oprotipůvodním představám to byli naopak slovenští vojáci, které zastihlakonfrontace nepřipravené a navíc zbavené nejvyšších důstojníků.Jestliže absence součinnosti bojových akcí byla způsobena neochotouSovětů, pak absence bojové činnosti na východním Slovensku připadá navrub slovenskému velení – plán povstání přeci počítal se zahájením bojei bez spolupráce s Rudou armádou. Velení divizí však nepodniklo žádnékonkrétní kroky k jeho realizaci. Proti dvěma slovenským divizím stálov této oblasti pět divizí německých a maďarských, k odzbrojení Slovákůběhem necelých čtyř dnů stačila jedna divize záložní a jedna narychlostažená z fronty. Jen několika menším východoslovenským jednotkám sepodařilo připojit se k partyzánům, příslušníci ostatních byliinternováni. Sovětské armádě se podařilo prolomit nepřátelskou obranuv této části Karpat teprve koncem listopadu, kdy situace na jižnímúseku fronty přinutila Němce ustoupit.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- ---------------------------------------------------------------

Dnes, 1. září 1944, se ke mně dostavil plukovník generálního štábuslovenské armády Viliam Talský – zástupce velitele armádní skupinyslovenské armády (1. a 2. divize).

Plukovník Talský vyslovil v rozhovoru se mnou názor, že by v případěútoku našich vojsk směrem na západ mohly slovenská 1. a 2. divize,rozmístěné podél hranic na úseku Nižná Radvaň–Tylicz, útočit směrem navýchod a spojit se s Rudou armádou.

Plukovník Talský je přesvědčen, že 1. divize pod velením plukovníka Markuse splní rozkaz Talského.

Na velitele 2. divize a na její vojáky nijak zvlášť nespoléhá.

Plukovník Talský přeletěl na naši stranu proto, že německá vojska okupovala Slovensko.

Plukovník Talský prohlásil, že útvary 1. a 2. slovenské divize mohoupo přeskupení zahájit útok směrem na Krosno, vstříc našim vojskům.

V případě, že by naše vojska z nějakých důvodů nemohla přejít doútoku, domnívá se plukovník Talský, že by bylo účelné, kdyby 1. a2. divize přešly k partyzánské činnosti.

Spolu s Talským přeletěla na naše území 30. srpna 1944 skupina27 letounů v čele s velitelem skupiny majorem Trnkou. Mezi nimi je9 letounů typu Focke-Wulf 189 a Me 109 B, ostatní letouny bylydopravní.

Naše fronta je v prostoru Krosna vzdálena 30-40 kilometrů od slovenských hranic.

Pro spojení se slovenskými jednotkami a s partyzánským hnutím naSlovensku by bylo účelné, pokud tak rozhodnete, uskutečnit společnouoperaci levého křídla 1. ukrajinského frontu a pravého křídla4. ukrajinského frontu a proniknout na slovenské území do prostoruStropkova a Medzilaborců.

1. ukrajinský front může vyčlenit pro operaci 4 střelecké divize38. armády a 1. gardový jezdecký sbor. Směr útoku: Krosno–Dukla–Tylawa.Bylo by dobře, kdyby na tento směr byl nasazen také 1. československýarmádní sbor. Operaci by bylo možno zahájit za sedm dní.

Prosím o Vaše pokyny v této věci.

Koněv

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- ---------------------------------------------------------------

Lvov, 3. září 1944.

Předkládám plán operace k dosažení slovenských hranic a ke spojení se slovenskými jednotkami a partyzány:

1) Operaci uskuteční 38. armáda, složená z šesti střeleckých divizía posílená 17. průlomovou dělostřeleckou divizí, dvěma tankovýmibrigádami (70 tanků), jedním gardovým jezdeckým sborem, dvěmaraketometnými brigádami M 31, dvěma raketometnými pluky M 13 a1. československým armádním sborem.

2) Uskupení vytvořit v prostoru Przybówky, Odrzykoně, Małé Krasné,Lutcze, Bonarówky a Oparówky (5-15 kilometrů severně a severozápadně odKrosna).

3) Prolomit nepřátelskou obranu na úseku Neplja–Odrzykoń (8kilometrů), zasadit úder a pokračovat v útoku ve směruPotok–Dukla–Tylawa–Prešov.

4) V prvním sledu budou k průlomu nepřátelské obrany zasazeny čtyřidivize, v druhém sledu dvě divize. Po průlomu obranného pásma nepřítelepokračovat v útoku z čáry Žmigród Nowy–Dukla a k tomu účelu zasadit doboje také 1. československý armádní sbor, 1. jezdecký sbor a dvětankové brigády:
1. jezdecký sbor ve směru ŽmigródNowy–Zborov–Bardejov a dále podle situace buďto na západ směrem naStarou Ľubovňu, nebo na jih směrem na Prešov;
1. československý armádní sbor a dvě tankové brigády ve směru Dukla–Prešov.

5) Podle toho, jak bude pokračovat průlom a další útok, zajistit odzápadu třemi střeleckými divizemi obranu na čářeSzebnie–Jaslo–Osiek–Smerekowiec–Tylicz; směrem na jihovýchod dobýtKrosno a dezorganizovat nepřátelskou obranu až k hranici se4. ukrajinským frontem.

6) 2. československou paradesantní brigádu na počátku operace, podletoho, jak se vyvine situace, buďto shodit v prostoru severně odStropkova do postavení hlavních sil slovenských divizí, nebo ji vysaditna letištích. . K tomuto účelu bude třeba pro tři lety 50 douglasů;prosím, aby mi byly dány k dispozici.

7) Zajistit, aby třetí den operace zahájila útok z prostoru severněod Stropkova 1. a 2. slovenská divize a partyzáni a postupovali vstřícútočícím jednotkám 38. armády.

8) K průlomu nepřátelské obrany bude na kilometr fronty postavenoasi 140 děl a minometů (včetně minometů ráže 82 mm) se dvěma palebnýmiprůměry.

9) Postup operace po jednotlivých dnech:
první den operace proniknout na čáru Jaslo–Łajsce–Žeglce–Krosno;
druhý den postoupit na čáru Osiek–Žmigród Nowy–Dukla–Rymanów;
třetí den dosáhnout slovenských hranic a pátý den operace obsadit Starou Ľubovňu a Prešov.

10) Připravenost k operaci za pět dní.

11) Vzhledem k tomu, že směr operace 4. ukrajinského frontu jevýhodný pro další útok na Miškovec a Budapešť, je naléhavě nutné, abyse operace účastnilo i pravé křídlo 4. ukrajinského frontu alespoňv síle čtyř divizí z prostoru Sanoku, nebo aby mi byly předány ze4. ukrajinského frontu čtyři střelecké divize.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- ---------------------------------------------------------------

• Dukelský průsmyk (slovensky Dukliansky priesmyk,polsky Przelecz Dukielska), 502 metrů nad mořem, je nejnižší anejschůdnější přechod Laborecké vrchoviny, ležící na slovensko-polskéhranici. Do dějin se zapsal svojí krvavou historií během druhé světovéválky - útočnou operací sovětských a československých vojsk na podzimroku 1944 nazvanou Karpatsko-dukelská operace.
• Taměla spojit síly Slovenského národního povstání se sovětskými armádamiz polské strany. Původně měla trvat jen 5 dnů, ale následkem toho, ženacisté přisunuli mohutné posily a využili všech výhod neschůdnéhoterénu a počasí, protáhly se kruté boje na 80 dnů.
• Bitvao Dukelský průsmyk byla nejtěžším bojem, kterého se za druhé světovéválky zúčastnili českoslovenští vojáci na východní frontě. Dodnes sevedou spory o to, zda tento útok nepřinesl zbytečně velké ztráty naživotech.
• Jak uvádějí některé zdroje, běhemoperace, která trvala od 8. září do 27. listopadu padlo nebo bylo těžcezraněno okolo šesti a půl tisíce československých vojáků. Největší tíhubojů ale nesli rudoarmejci, kde počet padlých a raněných dosáhlosmdesáti šesti tisíc vojáků.